Mgr. Terezie Radoměřská

Nevím, jestli je 53 let moc nebo málo, ale právě tolik let žiju na Malé Straně, v Praze 1. Narodila jsem se tu a upřímně doufám, že tu zůstanu napořád.

Odřená kolena a Šternberkové ze Šternberka

Myslím, že je důležité, kam člověk chodil do školy a kde má kamarády, s nimiž hrál kuličky, skákal gumu a chodil na zmrzlinu. Pro mě to byla Základní škola v Karmelitské, kde jsme pronikali do tajů zákoutí kolem kostela Panny Marie Vítězné, tedy jak se říká u Jezulátka, a naší divočinou byl Petřín. Jako všichni tehdy, a je to tak dodnes, druhý stupeň základky jsme měli v ulici Josefské. Odtud jsme – jako už puberťáci – konali dobrodružné výpravy do města. Domorodí vědí, že když jde Malostraňák do města, překoná řeku. Naším cílem byly tehdy kouty Starého a Nového města, občas jsme zabrousili až k tajemnému Sv. Petru, do Petrské čtvrti. Gymnázium Jana Keplera, které jsem navštěvovala poté, obrátilo můj zájem k Hradčanům, ke Strahovu a k Novému Světu.

Je asi pravda, že i odřená kolena na kostkách staré Prahy měla za následek, že jsem se rozhodla studovat historii. Historie mě lákala i z jiného důvodu. Pocházím po matce z rodu Šternberků, maminka se narodila jako deváté dítě Jiřího Dougalse hraběte Sternberga na hradě Český Šternberk, kam už asi každý Pražák zavítal, nebo jel aspoň okolo na kánoi, když sjížděl Sázavu. A ano, ten Šternberk z Černých baronů byl její bratr, můj strýc Zdeněk. Když procházíte Prahou, potkáváte spoustu míst, která mají s rodinou Šternberků mnoho společného. Třeba Šternberský palác na Hradčanech, kde dnes sídlí Národní galerie, druhý Šternberský palác na Malostranském náměstí, kde dnes najdete Poslaneckou sněmovnu; když zabrousíte trochu dál, v roce 1818 zakládal Kašpar ze Šternberka Národní muzeum a v 17. století si postavil Václav Vojtěch ze Šternberka kousek za tehdejším městem, v Tróji, úžasný zámek. Ano, tam, kam dnes jezdíme s dětmi do ZOO. A to ani nezmiňuji spousty náhrobků a drobných staveb, na které mě můj otec, umělecký historik posedlý krásami Prahy, neustále upozorňoval. Historii tak nebylo možné se vyhnout a já ji, společně s bohemistikou, začala v roce 1989 studovat na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy.

Svoboda, rodina a politické batole

V témže roce na podzim vypukla sametová revoluce a nám, studentům, se otevřely netušené možnosti cestování či studia doposud zakázaných autorů. Najednou nám přednášeli lidé, o nichž se jen šuškalo, jezdili jsme na přednášky do Německa, do Francie… byla to neuvěřitelná doba plná intenzivních zážitků, kořenů skvělých dlouholetých přátelství a také, a to především, doba, která nás naučila, že svoboda není samozřejmost, ale obrovská hodnota, kterou si musíme vybojovat a také uhájit. Svoboda, to je totiž sebeúcta, pocit, že mohu stát za tím, co si myslím, že mohu dělat i chyby, že musím respektovat toho druhého, svoboda je možnost dýchat.

Již v průběhu studia jsem se poprvé dotkla politiky, když jsem pracovala v Hanns-Seidel-Stiftung, německé politické nadaci, která v Praze působí dodnes. Zde jsem získala své první politické kontakty, z nichž mnohé udržuji stále.

V druhé polovině devadesátých let jsem pracovala jako kastelánka na hradě Český Šternberk, který v té době restituoval můj strýc, Zdeněk. Dva roky intenzivní práce v mimořádně zajímavém oboru mi daly první zkušenosti s řízením pracovního kolektivu, s prací v turisticky silně vytíženém objektu i se správnou národní kulturní památky. Tedy to, co jsem zvenčí dobře znala z prostředí Prahy 1.

Po návratu do Prahy jsem se zapojila do organizace tehdy vzniklé politické strany Unie Svobody, kde jsem se učila prvním politickým krůčkům. Měla jsem skvělé učitele – Jana Rumla, Hanu Marvanovou, Ivana Pilipa, Michal Lobkowicze a řadu dalších. Nejúžasnější ale byla spolupráce s Ivanem Medkem, na jehož senátní volební kampani jsem se mohla podílet. Mimochodem – kandidoval tady, v Praze 1. V Unii Svobody jsem věnovala se manažerským úkolům, stejně jako analytice a práci s tiskem. Souběžně jsem pracovala jako OSVČ jako tlumočnice a překladatelka z německého jazyka.

Angažmá v Unii Svobody jsem zakončila v roce 2005, kdy jsem s manželem diplomatem odcestovala do Berlína. Zde jsme žili pět let a narodily se nám postupně tři děti, dvě dcery a syn. V průběhu této doby jsem vystudovala Katolickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy. Práce matky na plný úvazek mě inspirovala k napsání dětské knížky pohádek Vánoce pro Kočku. Dnes již má své čtenáře, vyšla již v sedmi vydáních a prodalo se jí na 15 000 kusů. Nezastírám, že ji považuji za své čtvrté dítě.

Karel Schwarzenberg, TOP 09 a ženské v politice

Po návratu rodiny do České republiky jsem byla vyzvána ke spolupráci s právě založenou TOP 09. Vzhledem k tomu, že jedním ze zakladatelů byl Karel Schwarzenberg, kterého jsem znala jako vzdáleného příbuzného již od převratu a jehož ideové směřování mi bylo blízké, ke členství mě věru přemlouvat nemusel.  Neváhala jsem a pro TOP 09 jsem začala pracovat. Zpočátku to byla zejména spolupráce na volebních kampaních, rovněž jsem byla pověřena kontakty s německy mluvícími zeměmi. Dalším zásadním krokem pak bylo založení TOPAZ, politického think-tanku strany, který zpočátku fungoval jako vzdělávací centrum pro komunální politiky, později se začal věnovat politickým analýzám a odborným pracím, rovněž spolupráci s významnými organizacemi občanského vzdělávání, například Oživení nebo Agora. Mezinárodní spolupráce se odehrávala především na poli podobných politických think-tanků a nadací, jako jsou HannsSeidel-Stiftung, Konrad-Adenauer-Stiftung či Martens Centurm.

TOPAZ jsem řídila ve funkci výkonné ředitelky do roku 2015, kdy jsem se stala členkou jeho Výkonné rady. V téže době jsme s rodinou odcestovali do Vídně, kde manžel působil v diplomatických službách. Práci pro TOP 09 jsem však nepřerušila, naopak jsem využila svou dočasnou přítomnost v Rakousku k rozvoji mezinárodních vztahů, kdy se dařilo propojovat práci TOPAZ a rakouské POLAK, politické akademie Rakouské lidové strany. Rovněž se dařilo propojovat spolupráci českých političek s rakouskými, sdruženými v ÖVP Frauen.

Práce s političkami vyplývala z mého členství v EUŽ, kde jsem byla v letech 2015 – 2018 místopředsedkyní. Evropská unie žena je spolek pravicově orientovaných političek a společensky aktivních žen. Je součástí celoevropské organizace EUW, která je poradním orgánem Rady Evropy a také součástí EPP Women, organizace poslankyň Evropského parlamentu.

V roce 2016 sem dostala možnost realizovat úspěšnou volební kampaň do senátu pro Tomáše Czernina.  Jeho vítězství mi pak otevřelo možnost stát se jeho poradkyní, čemuž se v různé intenzitě věnuji stále.

Přerušením této poradenské činnosti byla výzva, abych pracovala jako generální sekretář TOP 09. Toto, byť pouze jednoroční, angažmá byla mimořádná příležitost vhledu do vrcholné politiky a rozhodování politické strany. Kromě toho je to funkce vysoce manažerská, intenzivní práce s velkým množstvím osob v různých funkcích a různých zájmů. Osobně považuji tuto práci pro svou profesní kariéru za nejnáročnější a nejvíce přínosnou.

Kontakty a přátelské vazby mi pomáhají neustále i v této době, kdy pracuji pro senátory Czernina a Třetinu a současně jsem angažována jako poradkyně ministryně Heleny Langšádlové.

Maltézský řád a Black Sabbath, knížky, koně a koníčky

Posledních takřka dvacet let se věnuji výchově svých tří dospívajících dětí, které dnes studují na různých gymnáziích.

Od devadesátých let se věnuji humanitární a charitativní práci Suverénního řádu Maltézských rytířů, kde jsem dámou v obedienci. V devadesátých letech jsme organizovali zdravotní službu první pomoci na různých kulturních a náboženských akcích od slavnostních mší v katedrále přes velké náboženské poutě na Velehrad až po heavymetalové koncerty Black Sabbath. Za nejvýznamnější úkol, jehož řízením jsem byla pověřena, byla organizace zdravotní služby při návštěvě papeže Jana Pavla II. v české republice v roce 1995. V současné době se zapojuji zejména do mezinárodních akcí Řádu, jako tradiční poutě s nemocnými do Lourdes.

Kromě již zmíněné dětské knížky Vánoce pro Kočku jsem také autorkou dvou sbírek poezie, a to dvojjazyčné, česko německé sbírky haiku „Opadané listy platanů – Die abgefallene Blätter der Platanen“, kterou vydalo nakladatelství Barrister a Principal roku 2016, a naposled sbírky poetických čtyřverší „Zrnka času“, která vyšla v roce 2019 v nakladatelství Kampe.

Těší mě moderní grafika. Sbírám díla české autorky Ludmily Jiřincové, jejíž poetika je okouzlující. Mám ráda historický cín, jehož vlastním malou kolekci. Vždycky žasnu nad řemeslnou dovedností a fortelem, který vkládali naši předkové do věcí běžné potřeby jako jsou talíře, mísy, korbely či svícny.

Sportu provozuji se střídavou intenzitou. Miluji plavání, kterému jsem se intenzivně a s jistými soutěžními úspěchy věnovala od dětství až do gymnaziálních let. Ráda jezdím na koni, i když to už jen rekreačně, přesto si nenechám ujít příležitost koukat na svět z koňského hřbetu. Velkou radost mi dělá práce na zahradě, když na ni zbude trochu času.

Kdo jsem?

Považuji se za konzervativní člověka otevřeného liberálnímu myšlení. Jsem přesvědčena, že tradice jsou skvělé, ale musíme zkoušet i nové věci, abychom věděli, kam tradici dále posunout. I tradice může být uvážlivě dynamická, aby se nestala jen zkostnatělou kulisou a koulí na noze.

Jsem máma, spisovatelka, politička, překladatelka, teoložka, jezdkyně a plavkyně, manažerka a žena procházející moderním světem, který pozoruji už víc než pět desítek let z Kampy. Jsem Malostraňačka křtěná Čertovkou, jsem na to hrdá a mám to tady ráda.

Terezie Radoměřská